DLK - jak to bylo u nás

Po dlouhém vybírání v plemenech jsme si pořídili fenku stafordšírského bulteriéra s PP a těšili se mimo jiné na její výstavní kariéru a někdy v budoucnu, když vše dobře půjde, na nějaká ta vlastní štěňátka.  Fenečku se vzletným jménem One Red Girl Fransimo Bohemia jsme pojmenovali Redy a naprosto nám i našemu okolí učarovala.

Když se malé blížilo dovršení 6tého měsíce, začala kulhat na levou přední nohu. Nejvíce se to projevovalo po odpočinku. Vždy jí chvíli trvalo, než nohu rozchodila a kulhání zase ustalo. Když se to stalo poprvé, myslela jsem si, že si nohu jen přeležela a protože za chvilku kulhat přestala, dál jsem to neřešila. Toto kulhání po odpočinku se ale začalo opakovat a tak jsme se 20. dubna 2009 vydali k našemu veterináři MVDR. Martinu Petrlíkovi na RTG snímky. Hlavní podezření padlo na osteochondrózu (mikroskopický úlomek chrupavky v kloubu) nebo panostitidu (zánět dlouhých kostí). Pan doktor Redulku lehce přispal a poslal mě domů, ať si pro ni přijdu za cca 2 hodiny. Když už jsme jí nechávali usnout, udělali jsme RTG všech nožiček a také čelisti kvůli chybějícímu zubu.  Jak jsem se tehdy radovala, když mi pan doktor oznámil, že klouby jsou v naprostém pořádku bez jakéhokoliv nálezu. Dle něj nebyli patrné žádné známky zánětu ani úlomku a bolest v kloubu vysvětloval růstovými problémy, které se u psů běžně vyskytují. Nasadili jsme jako léčbu Rimadylem na 10 dní, jako podporu chondroprotektiva ve formě Alavisu a měli jsme nařízený měsíc klidového režimu. Rimadyl spolehlivě zabral během prvních pár dnů a kulhání ustalo. Protože ale doktor Petrlík není specialista, rozhodla jsem se snímky ukázat ještě vyhlášenému ortopedovi v Brně panu MVDR. Milanu Snášilovi. I ten mi po shlédnutí snímku a vysvětlení situace potvrdil, že nohy jsou bez nálezu a můžu být klidná.

Měsíc po snímcích jsem s Redulou začala dělat sportovní kynologii na cvičišti KK Zetor v Brně Líšni a kromě poslušnosti jsme začali chodit i na obrany. V červnu a srpnu jsme se zúčastnili dvou lekcí coursingu, kdy Reda absolvovala v červnu nejdříve krátký běh určený pro úplné začátečníky a v srpnu zaběhla dva běhy. Zjistila jsem, že jak jiní psi mají místo mozku míček, pro Redu toto platí o fresbee. A tak jsme začali trénovat chytání talíře, což jí hrozně moc šlo. Samozřejmě s námi absolvovala řadu výletů a užívali jsme si naše první společně strávené léto tak aktivně, jak to jen šlo.

Někdy okolo Redulčiných prvních narozenin začala malá znovu kulhat, tentokrát na pravou přední. Den nebo dva předtím nepěkně dopadla při chytání talíře a tak jsem si myslela, že si nohu nějak narazila. Okamžitě jsme začali s klidovým režimem a podáváním chondroprotektiv tentokrát ve formě tablet BomaZeal. Stav se ale nelepšil a Reda stále kulhala. Shodou okolností jsme byli na 7. 11. 2009 přihlášení na výstavu do Prahy. Dohodla jsem se tedy s doktorem Petrlíkem, že jí kvůli výstavě nasadíme na tři dny Rimadyl a hned po výstavě se objednám ke specialistovi na ortopedii. Doporučil mi MVDR. Jana Beránka na klinice Jaggy v Brně. Na prohlídku jsme se objednali hned na středu po víkendu v Praze. Rimadyl kulhání velice omezil a tak jsem měla obavy, aby prohlídka měla vůbec smysl. Doktor Beránek si nejdříve prohlédl, jak Reda chodí a potom jí prohlédl v ordinaci. Prohmatal jí všechny nohy, a když se dostal k pravé přední, Reda vykvíkla bolestí. Už na základě této prohlídky vyslovil svoji hypotézu, že jde o dysplazii loketního kloubu, konkrétně úlomek korunního výběžku loketní kosti. Nechtěla jsem mu věřit. Abychom malou nemuseli zbytečně uspávat kvůli novým RTG, domluvili jsme, že mu přes pana Petrlíka pošlu snímky staré, z 6-ti měsíců věku Redy a on je zevrubně prohlédne a zavolá mi. Na ten telefonát jsem čekala jako na pohromu. Bohužel mě pan Beránek nepotěšil a prohlásil, že už na těchto starých snímcích on jasně vidí změny na loktech a že mi může jen potvrdit svoji původní domněnku. Řešením je operace obou loktů, nejlépe artroskopicky, aby zásah nebyl tak invazivní jako při řezné ráně. Dokonce na levé noze to vidí ještě horší, i když kulhá na pravou. Rozhodnutí bylo v ten moment jen na mě. Když operaci nepodstoupíme, bude si Reda nohy ničit dál a za pár měsíců nebo let se nepostaví z pelechu. O nutnosti snížení námahy ani nemluvě, prostě by nemohla žít ten aktivní život, který má tolik ráda. A tak jsem se dlouho nerozmýšlela a domluvila jsem si termín operace na páteční ráno 20. 11. 2009.

V 9:00 ráno jsme už seděli v čekárně na klinice Jaggy a mně se neskutečně potili ruce. Nebylo se čemu divit, že už od nastoupení do auta před domem se Reda začala třást po celém těle. Nervozita ze mě musela tryskat proudy. Už dopředu jsme si s panem doktorem dohodli postup. Redulu uspíme, uděláme nové RTG snímky a na základě snímků rozhodneme, co dál. Uspat stafbulíka není žádný med, jsou to velké citlivky, jak se jedná o jejich tělíčko. Celá klinika věděla, že Reda půjde spinkat. Vše ale dobře dopadlo a Redulku už jsem opouštěla malátnou a bez vědomí. Za pár minut už byly hotové snímky a bohužel potvrdily to, co už bylo řečeno. Úlomek korunního výběžku loketní kosti na obou nohách, na levé nekulhající více patrný. Rozhodnutí bylo jasné, uděláme obě nohy artroskopicky, i když cena šplhala do závratné výše 25 tisíc.

Odpoledne kolem 14:00 jsem si pro malou měla přijet a pan doktor slíbil, že hned po operaci mi zavolá, jak to proběhlo. To čekání bylo nekonečné a počítala jsem snad každou minutu. Sliby se na Jaggy plní a tak mi pan doktor už něco po 11:00 volal dobrou zprávu. Operace proběhla bez problémů, úlomky odstranili, poškozenou kost seřízli a odstranili tak počínající artrózu. V tu chvíli jsem byla opravdu moc šťastná a spadl mi kámen ze srdce.

Po příjezdu na kliniku odpoledne mi pan doktor na počítači ukázal videa z operace, kde mi názorně vysvětlil, kde byly úlomky a jak vypadá kloub po jejich odstranění. Pan Beránek je opravdu profesionál, protože se do detailu potvrdily veškeré jeho domněnky. Na pravé kulhající noze byla kost prasklá a zatím ne plně ulomená a při pohybu tak tlačila ta nalomená část na protější kost, kterou tak deformovala, a proto to bolelo. Na levé noze už byla kost ulomená, úlomek se volně pohyboval a uhýbal v pohybu a tedy na protější kost tak netlačil, proto noha nebolela. Videa jsem samozřejmě dostala na CD sebou domů. Pan doktor mi také vysvětlil následnou péči o malou a čemu je potřeba se vyhýbat, vše úhledně sepsané na stránce A4. Na první dny nám naordinoval prášky proti bolesti. Dostali jsme nařízený klidový režim po dobu cca 3 měsíců, tedy omezení volného pohybu vodítkem, jen krátké procházky po venku max 3 x denně, žádné skákání, brzdění a jiné náročné pohyby, v žádném případě hry s ostatními psy, striktní vyhýbání se schodům. Takto přísně to dodržovat minimálně měsíc a půl a potom už můžeme v některých ohledech zvolňovat. Do budoucna je potřeba hlídat váhu a držet ji v kondici, podávat chondroprotektiva po celý její život a v případě aktivního sportování řádně a pomalu nasvalit, aby svaly podržely klouby.

Shledání s Redulkou bylo moc radostné. Byla už vzbuzená, nožky a hrudník měla oholené, v místě vnitřní strany loktů to měla jen lehce přelepené. Z kliniky odcházela po svých, na nohy mohla bez problémů ihned stoupat a chodit. Doma si samozřejmě hned lehla a střídavě spala a pofňukávala. Hned druhý den ráno ale vyskočila z pelíšku veselá a bez známky jakýchkoliv neduhů. A tak hned druhý den po operaci začalo peklo s udržováním toho malého ďábla v klidu.

Ihned po operaci jsem kontaktovala chovatelku a vše jsem jí popsala do mailu. Měla jsem na ni vlastně jen jeden požadavek, aby kontaktovala majitele sourozenců a o genetické vadě Redy je informovala. Sleva z kupní ceny by pro mě byla sice příjemným bonusem, ale nijak zvlášť jsem na tom nelpěla. Reakce chovatelky byla ale naprosto odmítavá, nechtěla přiznat genetickou povahu vady a vlastně mi sdělila, že si za stav feny můžu sama špatným krmivem a přetěžováním. Ona má zdravé psy a dysplazie se jí netýká. Obtěžovat ostatní majitele vrhu jí nepřipadalo smysluplné. Takový přístup pro mě byl opravdu překvapením. Po dlouhých diskuzích emailovou cestou jsem doznala, že se s chovatelkou na ničem nedomluvíme a oslovila jsem tedy i poradkyni chovu a požádala ji o postoj klubu k této problematice. Její postoj však dal zapravdu chovatelce. Klub dysplazie žádného druhu neřeší a nijak nezvažuje zavedení jejich testování a i podle poradkyně není vůbec jasné, že vada je dána pouze geneticky. Budu-li poradkyni citovat: …příroda je mocná čarodějka, která si ve finále stejně udělá, co chce.“ Toto je pro mne opravdu velkým zklamáním v přístupu klubu k budoucnosti plemene a utvrdilo mne v jediném. Pokud se v budoucnu rozhodnu pro dalšího stafbulíka, budu vybírat pouze takové vrhy, kde si chovatelé své psy nadstandardně testují a výstavní exteriér je pro ně až ten poslední ukazatel. Velice si tím sice zužuji možnost výběru, ale po mojí zkušenosti již nechci nic riskovat. Druhou fenku do budoucna určitě chci, můj výběr už ale bude podléhat úplně jiným kritériím.